Město olejomalba

Barva, známá pro svou všestrannost a archivační vlastnosti, zůstává dnes jedním z nejoblíbenějších médií mezi vizuálními a výtvarnými umělci. Umělci používají olejové barvy k vytváření neprůhledných, průhledných a průsvitných obrazů, přičemž matné i lesklé povrchy znamenají širokou škálu možností. Flexibilita, se kterou lze nanášet olejové barvy, ať už pomocí přírodních nebo syntetických štětců, paletových nožů nebo dokonce hadříků, je hlavní výhodou média. Zatímco použití olejových barev poskytuje tolik kreativních možností, teprve v roce 1800 začaly průmyslové manufaktury vyrábět umělecké olejové barvy. Předtím byli umělci zodpovědní za vývoj svých barev, což nebyl malý úkol.

Jednoduše řečeno, olejová barva se skládá ze tří věcí: pigmentu, pojiva a ředidla. Pigment je materiál, díky kterému barva získává svou barvu. Pojivo, známé také jako olej, se na tento pigment nalepí a umožní nanesení pigmentu na plátno nebo jiný takový malířský podklad. Lněný olej často působí jako pojivo, ačkoli rostlinné oleje, jako je řepkový nebo olivový olej, mohou působit jako alternativa. Vzhledem k tomu, že pigmenty lze přilepit neuvěřitelně malým množstvím oleje, je umělec schopen tyto husté pasty nanést na své dílo a poskytnout tak fyzickou kvalitu, která může při použití jiných médií chybět. Nakonec ředidlo zvyšuje tekutost barvy a umožňuje hladkou aplikaci.

Přímo z tuby je olejová barva obvykle v nejstabilnějším bodě. Umělci často pracují na dosažení hladké textury a olejová barva může být tekutější přidáním rozpouštědel. Médium je neuvěřitelně flexibilní a umožňuje jak pastózní, tak jemné detaily s širokou škálou možných tahů štětcem. Olejová barva schne pomalu, protože schne oxidací, což znamená, že ji lze zpracovávat ještě vlhkou několik týdnů, než zcela zaschne. Tento velkorysý časový rámec dává umělcům více času na vytvoření měkkých, plynulých stínů. Naproti tomu vaječná tempera, tradiční médium používané pro deskovou malbu v jižní Evropě, rychle schlo a vytvářelo světlé tóny.

Kolem roku 1500 olejová barva nahradila vaječnou temperu jako primární malířské médium a na konci 16. století byli benátští umělci zruční v řemeslech a technikách olejomalby. Tato časová osa odráží přijetí olejomalby blízko konce římské říše. V tomto okamžiku by umělec použil olivový olej jako pojivo, i když tento olej prodlužoval dobu schnutí. V Japonsku malíři používali perilový olej, i když to bylo bohužel příčinou odbarvení. A konečně Jan van Eyck, vlámský malíř, výrazně pokročil ve vývoji stabilního pojiva. Zatímco tento recept držel v tajnosti až do roku 1440, nyní víme, že zahrnoval broušené sklo, kalcinované kosti a vybrané minerální pigmenty. Tyto minerální pigmenty byly suspendovány ve lněném oleji vařeném po dobu týdnů. Jak to známe dnes, olejová barva se vyrábí vytvořením pasty ze suchých práškových pigmentů a rafinovaného lněného oleje, ne nepodobné původnímu receptu van Eycka. Zatímco van Eyck představil světu tento nový vzorec, stojí za zmínku, že je často nesprávně připisován vynálezu olejomalby. Záznamy již ze 7. století naznačují, že umělci používali olej z vlašských ořechů nebo máku k výzdobě starověkého jeskynního komplexu v Afghánistánu tuto teorii vyvracejí, stejně jako používání olejových barev v 11. století v celé Evropě.

Prostřednictvím vlámské techniky van Eyck sdílí, jak vhodně použít tento recept na barvu. Vlámská technika umožňuje větší brilanci a intenzitu barev a může se pochlubit silnými archivačními vlastnostmi. Toto vynikající zacházení s médiem od van Eycka a dalších, jako byl Rogier van der Weyden v 15. století, je z velké části to, co vedlo médium k tomu, aby se stalo primárním způsobem malby v Evropě 16. století. Nizozemská malba měla schopnost prozkoumat, s brilantními barvami, nesrovnatelný realismus předvádějící všestrannost média. Tato brilantnost je vidět na van Eyckově Arnolfiniho portrétu prostřednictvím aplikace mnoha vrstev olejové barvy k vytvoření tak bohaté červené a zelené. Toto nizozemské zacházení s olejovými barvami se dostalo do povědomí umělců v jižní Evropě díky jejich cestování, mluvení s kontakty v Nizozemsku, aby získali informace, a prohlížením obrazů přivezených ze zahraničí. Později v 15. a na počátku 16. století se olejomalba na severu stala ekonomičtější. Zatímco samotný olej byl relativně levný, pigmenty byly dražší. Ultramarín, zlato a červená patřily k nejdražším pigmentům.

Období impresionismu na konci devatenáctého století změnilo celý obor. Poprvé mohli umělci přinést své olejové barvy ven, protože pigmenty byly nyní široce vyráběné tuby. Malování mokré do mokrého umožňuje míchání přímo na podkladu pro lakování, což umožňuje rychlejší aplikaci.